Miroslav Svoboda, Shawn Fraver, Pavel Janda, Radek Bače, Jitka Zenáhlíková
Anotace:
Využívání horských smrkových porostů střední Evropy k produkci dřeva má již dlouholetou tradici. V poslední době však také narůstá zájem o poznání a zachování jejich přirozeného vývoje, jenž je důležitý pro udržení biologické rozmanitosti. Přirozený vývoj je formován četnými historickými narušeními, jímž tyto porosty podléhaly především v devatenáctém století. Avšak obavy spojené s přirozenými silnými vichřicemi, často následované rozsáhlým napadením kůrovce, zapříčinily ve střední Evropě rozsáhlé diskuze v oblasti veřejné politiky, přičemž názory na tuto problematiku jsou značně rozporuplné. S cílem objasnit přirozenou dynamiku horských smrčin a jejich současnou strukturu, byly v přirozených smrkových lesích na Šumavě založeny čtyři výzkumné plochy o rozloze 0,25 ha.
Na těchto lokalitách byly zmapovány pozice všech stromů a odebrány vývrty pro určení věku a stanovení růstové analýzy dospělých jedinců. Též bylo určeno množství přirozené obnovy, včetně typu mikrostanoviště, na kterém byly mladé stromky nalezeny. Výčetní tloušťky jednotlivých porostů vykazovaly jednovrcholové rozdělení a vysoké hodnoty kruhové výčetní základny (v průměru okolo 57 m2/ha). Tyto parametry poukazují na přirozený vývoj porostů, kdy dochází k přechodu ze stádia optima (vysoké kompetice) do stádia rozpadu (obnovy). Z pohledu věkového uspořádání, porosty patřily do jedné kohorty, avšak s dlouhou dobou postupné obnovy okolo 70 let. Výsledky poukazují na přítomnost odrostlé obnovy z doby začátku 19. století, před silným narušením a pravděpodobnými těžebními zásahy. Prostorové uspořádání stromů mrtvých a živých jedinců poukazuje na zvyšování pravidelného vzoru rozmístění, což je způsobeno silnými kompetičními vztahy s následnou mortalitou.
Jak naznačují historické záznamy a růstové analýzy z minulosti, též mírná narušení porostu v podobě působení větru či sněhu, formují přirozeně strukturu tamních porostů. Vzhledem k tomu, že zkoumané porosty jsou zde více než 120 let a vyhnuly se hospodářským zásahům, objem ležícího tlejícího dřeva je zde velmi vysoký (94 m3/ha), stejně tak jako počet stojících souší (546 kusů/ha). Přesto, že odumřelá dřevní hmota zabírala na výzkumných plochách pouze velmi malé procento povrchu, obnova smrku probíhala převážně na tomto mikrostanovišti . Nutno podotknout, že kvůli asanačním těžbám dřeva ke konci 19. století, nesplňují tyto porosty podmínky zcela přirozeného stavu lesa podle tradičního paradigmatu a i v dnešní době je zde uplatňován aktivní management, na základě kterého je zde odstraňováno mrtvé dřevo a dožívající stromy. Vzhledem k významu mrtvého dřeva pro obnovu lesa a zotavení se po silných narušeních, jež z této studie vyplývá, je evidentní, že jeho odstraňování může v těchto porostech do budoucna značně narušit přirozenou obnovu. Je tedy nasnadě, zda není třeba současné vnímání mrtvého dřeva v obdobných přirozených lesích, jakožto nežádoucího elementu přehodnotit, a to nejen z hlediska vlivu na přirozené zmlazení, ale také z důvodu zachování biologické rozmanitosti.