Zachování biologické rozmanitosti je dlouhodobým cílem evropské politiky. Ač by se mohlo zdát, že díky dostupným vědeckým poznatkům a nastaveným systémům managementu krajiny již není ztráta biodiverzity aktuální, opak je pravdou, a to i navzdory tomu, že více než čtvrtina evropské krajiny je pod určitým stupněm ochrany. Otázkou, zda je současná péče o chráněné oblasti správná, se zabýval široký vědecký tým, který za Fakultu lesnickou a dřevařskou reprezentoval Ing. Radek Bače, Ph.D.
Podle závěrů výzkumu, který probíhal v Národním parku Podyjí, lze hned na úvod konstatovat, že široce uplatňovaná bezzásahovost v lesích, které byly celá staletí ovlivňovány tradičním hospodařením, vede k poklesu biodiverzity, včetně vymření původních druhů.
Pokud se na dnešní lesy podíváme z hlediska sluneční prostupnosti, zjistíme, že v porovnání s lesy, které zde byly například před dvěma sty lety, jsou to celoplošně stinná stanoviště. Otevřenost a dynamičnost lesů minulých století i tisíciletí zajišťovaly především narušování (tzv. disturbance) v podobě časté těžby pařezových výmladků, záměrného vypalování, pasení dobytka, hrabání steliva a mnoho jiných lidských aktivit. Jelikož však bylo ve většině Evropy od tradičních postupů upuštěno a pravidelná narušení v dnešních lesích chybí, máme zde převážně lesy silně zapojené, což s sebou nese i ekologické následky.
Lesy s primární funkcí dřevoprodukční bychom měli i nadále obhospodařovat moderními metodami pěstování lesa. Pokud jde však o lesy v chráněných oblastech, které jsou zde především pro ochranu biodiverzity, správa by měla brát v úvahu požadavky druhů, které tyto lesy obývají. Mnoho dříve se vyskytujících rostlin, hub a živočichů spojených s otevřenými lesy je totiž dnes již vyhynulých nebo jim aktuálně vyhynutí hrozí.
Jaké tedy mohou nastat změny v druhové bohatosti tmavých lesů oproti lesům spojeným s otevřenými plochami? Velká část území národního parku byla až do 2. světové války pod vlivem pastvy skotu a tzv. pařezení, což udržovalo krajinu otevřenou. Dnes je tato oblast pokryta převážně uzavřenými hercynskými dubohabřinami a zbytky otevřených teplomilných doubrav, které byly místem výzkumu. Vědci využili také mýtiny vytvořené na podporu ohroženého motýla jasoně dymnivkového (Parnassius mnemosyne) a lužní louky, která navazovala na uzavřený les. Celkově byla biodiverzita zkoumána na šesti stanovištích: a) otevřený les, b) uzavřený les, c) mýtina uvnitř uzavřeného lesa, d) mýtina propojená s lužní loukou, e) okraj uzavřeného lesa.
Druhy, které reprezentovaly celkovou zdejší rozmanitost a jejichž výskyt byl na jednotlivých lokalitách zkoumán, byly zástupci motýlů, můr, epigeických a saproxylických brouků, ptáků, plazů a cévnatých rostlin. Samotný proces získávání vzorků nebyl jednoduchý a ke každému taxonu byla použita individuální metoda, tak aby získaná data byla co nejpřesnější. Například motýli byli snímáni pomocí časovaných fotobuněk, můry byly odchytávány pomocí světelných ultrafialových pastí a saproxyličtí brouci byly odchytáváni do lapačů se slanou vodou. Plazi byli hodnoceni na základě toho, kolik jedinců se ukrývalo pod plastovým přístřeškem, a výskyt ptáků byl kromě vizuálního pozorování hodnocen i na základě záznamů jejich zpěvu. Všechna pozorování a odběry probíhaly v různých časových intervalech nejvhodnějších pro jednotlivé živočichy. Po získání dostatečného množství materiálů byly vzorky vyhodnocovány s pomocí statistické analýzy, kde rozdíly v druhové bohatosti na jednotlivých stanovištích byly analyzovány zvlášť pro každou skupinu.
Vytvořené paseky měly pozitivní vliv na diverzitu a početnost u většiny modelových skupin. Dále se ukázalo, že spojení pasek s otevřenými stanovišti je pro biodiverzitu stěžejní. Částečná obnova pařezením tak pomáhá chráněným druhům. „Je to další z vědeckých studií z oblasti mírného pásma, která ukázala, že disturbance jsou motorem diverzity lesa. Celoplošnou bezzásahovost v nížinných lesích, kde v minulých dobách působily rozličné disturbance ať už v podobě lidského hospodaření, nebo tlaku velkých býložravců, proto můžeme považovat za nepřirozenou. Během 20. století se ztratil z české krajiny aktivní člověk využívající každý kousek země ke své obživě. Zmizel tak základní disturbanční činitel a spolu s ním už asi 10 % našich původních druhů. Abychom pokračujícímu vymírání zabránili, je nutné efektivněji přenášet vědecké poznatky do ochranářské praxe a alespoň někde se k tradičnímu hospodaření vrátit,“ dodává k tématu Radek Bače z Katedry ekologie lesa.
Ing. Radek Bače, Ph.D.
Na Fakultu lesnickou a dřevařskou ČZU v Praze přišel v roce 2001 z klatovského gymnázia. Profesně zde působí v oblasti ekologie lesa od roku 2009. Věnuje se především ekologii obnovy lesa a ochranářské biologii.
Zpracoval: Jakub Málek