Vědci z Fakulty lesnické a dřevařské ČZU publikovali pravděpodobné scénáře dalšího vývoje šumavských porostů, kde došlo k odumření horního stromového patra. Jelikož podobné události probíhaly i v minulosti a zapsaly se tak do „paměti“ stromů jakožto kronikářů krajiny, můžeme z nich dnes vyčíst, jakým způsobem se les po disturbancích vyvíjel.
Disturbance je jakákoliv událost, která naruší strukturu ekosystému, společenstva nebo populace. Díky ní však vzniká – ať už přímo, nebo nepřímo – prostor pro kolonizaci a rozvoj nových jedinců. Tento jev také nazýváme sukcese. Při formování lesních porostů hrají disturbance významnou roli jak ve smyslu struktury (etážovitost a stáří porostu), tak i v druhovém složení. Nicméně, jejich účinky na lesní ekosystém jsou ve střední Evropě málo prozkoumané a z pohledu dynamiky lesního vývoje jim není přikládán dostatečný význam.
Pro analyzování průběhu vývoje lesních porostů byl vybrán horský ekotyp smrku ztepilého (Picea abies) na Šumavě (CHKO Šumava). K tomuto výzkumu byla použita metoda datování stáří dřeva – dendrochronologie, jejíž princip spočívá v měření šířek letokruhů. Tímto způsobem se dá zjistit nejen stáří stromů, ale i vliv prostředí. Na letokruzích je možné analyzovat hojivá pletiva, jizvy, traumatické pryskyřičné kanálky a změny ve struktuře pletiv. Tyto změny mohou být způsobené např. ohněm nebo mechanickým poškozením, jako je vítr, mráz, okus či cyklické žíry hmyzu. Pomocí rozboru lze přesně určit, kdy k těmto událostem došlo.
Ing. Čada a jeho kolegové založili několik zkusných ploch o výměře 0,25 ha, kde odebrali vzorky ze všech stromů a pařezů s tloušťkou větší než 10 cm. Vzorky se následně vyhodnocovaly v laboratoři Fakulty lesnické a dřevařské v Praze pomocí počítačového systému Past4 software.
Výsledky jsou z hlediska historického vývoje následující: k největším disturbancím došlo ve 20. a 60. letech 19. století. K méně závažným však docházelo každých 10 až 50 let. Údaje se shodují i s ostatními plochami, na kterých už proběhly některé předchozí výzkumy. Většina narušení byla pravděpodobně způsobena historicky známými vichřicemi (část také kůrovcovými gradacemi). Co se týká růstových strategií, bylo na základě shlukové analýzy (statistická metoda používaná ke klasifikaci objektů) rozlišeno několik druhů chování jednotlivých stromů po největší disturbanci: smrky s rychlým růstem po narušení a na druhé straně smrky, jejichž růst byl po disturbanci pomalý. Z výzkumu vyplynulo, že nejčastější zjištěnou strategií smrků byl rychlý růst od začátku vzniku porostu, který se později zpomalil na průměrnou hodnotu. Naopak pouze 2 % stromů byla zařazena do skupiny, které po celou dobu rostly pomaleji, než je běžné.
Závěrem je nutné zdůraznit, že disturbance přispívají k široké variabilitě horských lesů. Také mnoho organismů je na těchto změnách závislých. Údaje z nedávných studií naznačují, že k podobným disturbancím, které známe z posledních let, docházelo běžně i v minulosti. Navíc díky těmto poznatkům můžeme v budoucnosti předpokládat i další vývoj momentálně narušených porostů.
Ing. Vojtěch Čada, PhD.
Ing. Vojtěch Čada, PhD., (*1985) vystudoval Fakultu životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze, obor Inženýrská ekologie. Od roku 2009 působí jako doktorand na Fakultě lesnické a dřevařské ČZU v Praze na Katedře pěstování lesa.
Zpracovala: Michaela Veselá