Změny klimatu promlouvají téměř do všech oborů lidského počínání, a tak je bláhové se domnívat, že se lesnictví vyhnou. Kromě vlivu na produkci dřeva mohou být postiženy i mnohé mimoprodukční – neméně důležité – funkce lesního ekosystému. V ohrožení je tak například akumulace uhlíku, regulace klimatu a hydrologie území nebo podpora biodiverzity. Přístupy, jak omezit negativní vliv sucha na stav lesů u nás i v sousedních státech, přinesla studie z dílny 5 výzkumných pracovišť středoevropského regionu včetně Fakulty lesnické a dřevařské ČZU.
Autoři se zaměřili na mapové vyhodnocení oblastí, kterým do konce století hrozí největší nárůst intenzit sucha. Z map vytvořených interpolací údajů popisujících budoucí klima plynulo, že nejvýraznější změny lze očekávat v Maďarsku a jižních oblastech Slovenska, zatímco v České republice a v Rakousku se očekává méně dramatický vývoj (obr. 1). Na základě mapově prezentovaných projekcí změny klimatu byl sestaven seznam doporučení pro lesopěstební činnost klíčových středoevropských druhů dřevin.
Předpokládá se nárůst významu dubů, kterým bude sušší podnebí svědčit. Zajímavou skutečností je, že na úkor našich druhů dubů mohou na areálu jejich současného výskytu přibývat (nebo mohou být v lesnické činnosti aktivně využívány) jejich středomořští příbuzní. Vhodné podmínky pro pěstování buku lesního ustoupí do vyšších poloh, protože v nižších polohách bude buk vystaven narůstajícímu suchu a poškozování podkorním a defoliačním hmyzem, se kterým jsme se u nás doposud setkávali jen zřídka. V ohrožení budou zejména porosty do výšky cca 500 m n. m. Pravděpodobně nejdynamičtější změny čekají smrkové porosty, jež jsou v podmínkách střední Evropy pěstovány daleko za hranicemi přirozených areálů. Naši nejhojnější dřevinu – smrk (53 %) – bude na mnoha místech ohrožovat kromě měnícího se klimatu (projevujícího se zejména nárůstem sucha a vyšší frekvencí vichřic) také vyšší počet generací lýkožrouta smrkového. Je možné očekávat i nárůst významu dalších druhů, jako je lýkožrout severský.
Autoři považují za důležité adaptační opatření snižování zastoupení zranitelných jehličnatých porostů v nízkých a středních polohách a v suchem ohrožených stanovištích i buku. Tyto dřeviny radí nahrazovat méně zranitelnými a vůči suchu tolerantními dřevinami, zejména některými druhy dubu. Obohatit porosty dubem se jeví jako příhodné až do výšek okolo 800 m n. m. To je považováno za jednu z úspěšných cest ke zlepšení stability současných porostů a snížení celkové zranitelnosti lesa vystaveného klimatickým změnám.
Z výše zmíněného je zřejmé, že pro smrk zbývají vhodné podmínky především v oblastech jeho přirozeného výskytu, případně jako obohacující, nikoli porostotvorní dřevina. S ohledem na současný hospodářský význam je však se smrkem zapotřebí uvažovat i perspektivně, nikoliv však v současném rozsahu a rozšíření.
Autoři dále doporučují v rámci adaptačních opatření neopomíjet druhy, které posílí biodiverzitu, a tím podpoří přirozené adaptační mechanismy lesa: jasan zimnář, javor babyka, jeřáb břek či strom nejčeštější – lípa srdčitá. Z jehličnanů se nabízejí sucho tolerující borovice lesní, modřín opadavý, nebo dokonce nepůvodní douglaska tisolistá.
Při obnově je doporučeno efektivně využívat kombinace výhod umělé i přirozené obnovy s cílem směřujícím k získání druhového složení nastíněného v předchozím odstavci. Využití přirozené obnovy se v mnoha studiích ukázalo jako velmi vhodné nejen z důvodů druhové, ale i genetické diverzity, která je důležitým faktorem ovlivňujícím přirozené adaptační schopnosti lesa.
V adaptaci lesa na změnu klimatu mají významné místo koncepty přírodě blízkého hospodaření a hospodaření udržující zapojenost porostů. Nepřekvapí, že autoři studie varují před velkými holinami, v jejichž okolí by docházelo k nepříznivým vlivům na vodní režim, jakož i ke zvýšení náchylnosti porostů k dalším biotickým i abiotickým ohrožením. Důležitým opatřením je zkrácení doby obmýtí zranitelných dřevin (zejména smrku), které by přispělo nejen ke zkrácení období, kdy je les vystaven vlivu škodlivých činitelů, ale i ke zrychlení přechodu na vhodnější druhové složení.
Na adaptační opatření realizovaných na úrovni lesních porostů musí navazovat opatření na úrovni lesních celků, povodí a širší krajiny. Důležitým konceptem je podpora konektivity lesních celků a snižování míry jejich fragmentace, čímž je možno zlepšit přirozené adaptační mechanismy lesa vytvořením podmínek pro přirozený pohyb druhů a toky genetických informací.
Jelikož se publikovaná doporučení týkají přibližně 100 000 km2 lesů zmíněného regionu (o třetinu více než rozloha ČR), je nejvyšší čas pustit se do práce. V době akcelerující klimatické změny, které současné ve značné míře pozměněné lesy nedokážou pomocí svých vnitřních mechanismů odolávat, je potřebný zásah člověka. Pomocí komplexu opatření z oblasti zakládání porostů, jejich výchovy a těžby, vhodného využívaní genetického potenciálu dřevin apod. může lesník přispět ke stabilitě lesních porostů, tedy i budoucím odpovědím lesa na různé disturbance, které s sebou klimatická změna přináší.
Obr. 1. Očekávaná změna ve srážkových úhrnech během vegetační sezóny do konce století v oblasti střední Evropy. Barevné pozadí znázorňuje rozdíl v úhrnech srážek mezi obdobími (2071–2100) – (1961–1990) v milimetrech, isolinie vyznačují procentuální změnu.
doc. RNDr. Tomáš Hlásny, PhD.
Získal doktorát na Technické univerzitě ve Zvolenu v oboru krajinná ekologie v roce 2004 a habilitoval se na Technické univerzitě v Ostravě v oboru geoinformatika o čtyři roky později. Od roku 2008 působí na Fakultě lesnické a dřevařské ČZU na Katedře ochrany lesa a myslivosti.
Zpracoval: Jiří Lehejček