Nárůst zájmu o problematiku disturbancí a dynamiky lesních porostů s sebou nese mnoho otázek a jednu takovou si položila i výzkumná skupina vědců z Katedry ekologie lesa Fakulty lesnické a dřevařské ČZU. Jejich cílem bylo zjistit, jak působí disturbance na způsoby rozvolňování zápoje a následné dorůstání jedinců do něj, a to jak v čase, tak i v prostoru uvnitř pralesovitého porostu.
Převažujícím typem disturbancí ve smrčinách našeho mírného pásma jsou větrné disturbance a nezřídka jsou spárovány s následným napadením oslabeného porostu hmyzem či houbami. Jedná se o narušení různého rozsahu a síly. Častější jsou méně závažné či lokální disturbance, které nezpůsobí rozpad celého porostu, ale pouze vznik či zvětšování porostních mezer v zápoji s následnou podporou odrůstání obnovy. Oproti tomu velké disturbance, jakou byla například vichřice Kyril v roce 2007, se vyskytují vzácněji. Souhrn všech disturbancí na dané lokalitě během sledovaného časového intervalu se označuje jako režim disturbancí.
Pro realizaci projektu si výzkumníci vybrali jádrovou zónu Národního parku Šumava a zkusné plochy umístili do horského pásma o nadmořské výšce kolem 1250 m n. m. Plochy byly zvoleny tak, aby se nacházely na území pralesovitých smrkových porostů, které byly v nedávných letech zasaženy disturbancemi v co možná nejmenší míře. Šlo o člověkem pouze minimálně ovlivněné oblasti, v nichž se nehospodařilo nejméně od roku 1933, kdy tyto lesy vstoupily do programu intenzivní ochrany. Nicméně podle historických pramenů a vzhledem k velmi špatné přístupnosti porostů se předpokládá, že ani před tímto datem nebyl rozsah hospodářských zásahů nijak významný. Krátce po sběru dat pak došlo k velkoplošnému rozpadu a odumření většiny dospělých stromů ve zkoumané lokalitě.
Na základě způsobu dorůstání juvenilních jedinců do zápoje a změny šířky přírůstu letokruhů u starších jedinců vznikl za pomoci dendrochronolgických analýz obraz o tom, jaký je přibližný vývoj přirozených smrkových porostů po disturbancích. Výsledkem výzkumu pak bylo zjištění, že časově se středně silné disturbance poměrně přesně shodují na všech třech zkusných plochách a současně souhlasí i s historickými prameny. Byly jednoznačně datovány mezi roky 1750–1770 a 1810–1830. Mezi lety 1770–1800 došlo díky předchozímu rozpadu zápoje k výraznému zlepšení světelných podmínek, a tím k masivnímu přírůstu jedinců do něj, který i díky následným disturbancím dozníval až do konce 19. století. Nejdynamičtějším obdobím vývoje porostu byla jeho první polovina, kdy středně silné disturbance utvářely porostní skupiny s obdobným věkem dorostu do zápoje a docházelo též k postupnému rozšiřování porostních mezer. 20. století bylo již poklidné a docházelo ke sporadickému narušování zápoje a odrůstání obnovy. Po období klidu však přišla velká změna…
Velice zajímavé bylo zjištění, že šlo o porost chráněný před silnými narušeními po dobu více než 300 let, nakonec však došlo po roce 2007 k jeho velkoplošnému rozpadu. Tuto razantní změnu režimu disturbancí si autoři vysvětlují několika možnými způsoby, a to jak dlouhodobým vývojem porostu bez silnějších disturbancí s následným vývojem struktury porostu k náchylnějšímu stavu k rozpadu, tak změnou klimatu. Případně by roli mohl hrát nepřímý vliv antropogenní.
Ze studie dále vyplývá, že byt' šlo o porosty (velmi staré, slabě či středně silně disturbované), které jsou dnes na našem území zastoupeny spíše minoritně, jejich význam pro ekosystém je zcela nezpochybnitelný. Vyznačují se vysokou biodiverzitou, jsou ideálním prostředím pro různé druhy hub a lišejníků, při větší rozloze i útočištěm některým druhům savců a ptáků. Klíčovou otázkou zůstává, jak velkou část krajinné mozaiky porostů různého věku v přirozených podmínkách by měly mít tyto velmi staré porosty.
A jaká jsou tedy doporučení pro oblasti horských smrčin, ve kterých je snaha vést přírodě blízký management? Z ekologického hlediska je vhodné ponechávat v krajině staré porosty s dlouhou kontinuitou vývoje. Tím vznikne nejen prostředí přátelské k některým rostlinným a živočišným druhům, které jsou vzhledem k intenzitě hospodaření na ústupu, ale i velmi pestrá krajinná mozaika. Lze však tyto poznatky aplikovat a využít pro lesy hospodářské? Pokud bychom se chtěli hospodařením přiblížit přírodním procesům a s nimi spojenými výhodami, bylo by vhodné v určitých porostech využívat smíšených intenzit kombinovaných pěstebně-obnovných postupů v různých časových a prostorových škálách s prodloužením obnovní doby.
Ing. Pavel Janda, Ph.D.
Dosáhl vysokoškolského vzdělání na Fakultě lesnické a dřevařské ČZU v Praze v oboru Lesního inženýrství, ve kterém také pokračoval v doktorském studiu. To ukončil v roce 2012 disertační prací na téma „Historie narušení a struktury horských smrkových lesů“. Od roku 2008 je vědecko-výzkumným pracovníkem na FLD, a to ponejprv na Katedře pěstování lesa a od loňského roku na Katedře ekologie lesa.
Zpracovala: Dominika Hetešová