Lesní ekosystémy pokrývají zhruba třetinu světové souše a jsou považovány za jednu z největších zásobáren uhlíku (cca 80 % nadzemního C). Méně už se hovoří o lesních půdách, které jsou existencí lesů téměř bezezbytku podmíněny. V nich se nachází přibližně 70 % veškerých světových zásob půdního uhlíku. Není proto překvapením, že v době klimatických změn, jejichž synonymem se stal boj proti uhlíku v atmosféře, jsou podporovány studie zabývající se možnými cestami uhlíku z nebeských výšin zpátky na Zem. Ideální podmínky pro jednu z nich našli výzkumníci mj. i z Fakulty lesnické a dřevařské ČZU na svazích Orlických hor.
Odsun sudetských Němců z pohraničí znamenal nejen změnu etnického složení tamního obyvatelstva, ale i jeho absolutní úbytek. V důsledku toho došlo na mnohých místech i ke změně hospodaření v krajině. Z většiny luk se staly lesy, z mnoha polí louky, příp. rovnou také lesy. To posloužilo jako základ pro porovnání uhlíkových zásob v intenzivně obhospodařovávaných územích a těch zalesněných.
Z půdních analýz vyšlo najevo, že i v takto mladých lesních půdách došlo během několika desetiletí téměř ke zdesetinásobení obsahu půdního uhlíku. Přirůstající, na zemědělské půdě založený lesní porost dokáže vázat až tunu uhlíku za rok do dosažení vyrovnaného stavu, což může v podhorských a horských oblastech představovat 50–150 t/ha surového humusu se zhruba 50% obsahem uhlíku. Nemluvě o obohacení minerálních půdních horizontů. Pro srovnání tunu uhlíku vypustí osobní automobil do atmosféry po ujetí cca 20 000 km.
Výsledky tohoto výzkumu, které jsou srovnatelné s podobnými studiemi v zahraničí, potvrzují, že cílená, ale i odpovědná správa krajiny může vést v důsledku k omezení dopadu klimatických změn na společnost. Otázkou však zůstává, zda to bude stačit.
prof. Ing. Vilém Podrázský, CSc.
Vystudoval Lesnickou fakultu tehdejší VŠZ v Brně. Na Katedře pěstování lesů Fakulty lesnické a dřevařské ČZU v Praze se zabývá lesnickou ekologií a pedologií.
Zpracoval: Jiří Lehejček