Ve většině současných lesních porostů nikoli. To je téměř jediné tvrzení, na němž se při nedávné výměně názorů v prestižním časopise Nature shodli vědci napříč Evropou. Mezi těmi, kterým bylo umožněno komentovat původní text, byl i Miroslav Svoboda z Fakulty lesnické a dřevařské ČZU. O co šlo..?
Změny klimatu nutí k adaptaci. Kdo se nepřizpůsobí, musí z kola ven. To platí jak pro systémy společenské, tak přírodní. Při vhodně nastaveném fungování společenského systému však může profitovat i přírodní řád. Takový je i jeden z cílů EU, která ve své strategii pro biodiverzitu 2020 požaduje lesnické přístupy, které vedou k ochraně druhů a biotopů. Kromě toho je však cílem EU i nižší uhlíková stopa.
V těchto kulisách představil italsko-finský tým pod vedením Sylvana Farese souhrn svých doporučení, které by měly zajistit vyšší resilienci lesa při současném zvýšení sekvestrace uhlíku.
Podle jejich názoru by se v evropských lesích měly pěstovat takové druhy dřevin, které jsou schopné se přizpůsobit měnícím se klimatickým podmínkám. Tzn. druhy dřevin, které jsou odolné především vůči suchu bez ohledu na to, zda se jedná o místní dřeviny. Dále doporučují intenzivnější probírky a zkracování doby obmýtí, tzn. pěstování lesů v kratším produkčním cyklu. Poslední jejich doporučení spočívá v regulaci a kontrole přirozených disturbancí, jako jsou vichřice nebo požáry, což má zajistit vyšší stabilitu lesních porostů. Fares a kolektiv dále poukázali na skutečnost, že v současnosti se těží pouze 2/3 ročního přírůstu evropských lesů, což znamená ztrátu z pohledu výroby bioenergie.
Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat a do redakce časopisu Nature dorazily nezávisle na sobě velmi kritické komentáře ze čtyř tradičně lesnických zemí.
Oponenti poukázali na nutnost chápat les jako komplexní ekosystém, ne jen jako plantáž dřeva redukovanou na inženýrskou jednotku s měřitelnými vstupy a výstupy. Lesy v EU mají celou řadu dalších funkcí, jako je např. ochrana na lese závislých organismů a jejich biotopů nebo turistika. Zdůrazňují, že publikace nerozlišuje mezi intenzivně obhospodařovanými lesy pro produkci dřeva a lesy, které zajišťují i jiné funkce. Současně varují před podobnými tendencemi, které pod záštitou boje proti klimatickým změnám a uhlíkově vyrovnané Evropě předkládají řešení, jejichž efektem je maximalizace těžby dřeva.
Miroslav Svoboda k tomu dodává: „Absolutní kontrola lesa je drahá a neefektivní. Spíše než intervence proti přírodním procesům mohou k adaptaci na klimatické změny přispět citlivé zásahy jdoucí jejich směrem.“ Jeho slovům dává za pravdu množství studií, které se touto problematikou zabývaly, přičemž došly k následujícím závěrům:
- Lesnické hospodaření zaměřené pouze na maximalizaci produkce dřeva vede ke ztrátě původních druhů dřevin a ostatních organismů, které v lese žijí. Zároveň je výrazně omezená turistická a sociální funkce lesa, která v souhrnu v EU zajišťuje podobné nebo vyšší finanční výnosy než lesnické hospodaření.
- Zkrácení doby obmýtí a odstraňování tlejícího dřeva ohrožuje staré lesy i staré stromy, které jsou domovem velkého množství ptáků, netopýrů, brouků, hub i lišejníků.
- Je nutné rozlišovat mezi lesy určenými převážně k plnění hospodářských funkcí a mezi lesy, které mají i ostatní funkce.
Mnoho generací lesníků se v evropských lesích snažilo omezit disturbance. Výsledkem je ztrojnásobení množství dřeva, které během posledních 40 let v Evropě padlo v důsledku větru, lýkožrouta nebo požárů. Příklady z USA navíc ukazují, že potlačování disturbancí (konkrétně požárů) vede sice k menšímu počtu událostí, ty jsou ovšem v důsledku mnohem intenzivnější. Z tohoto úhlu pohledu se boj proti přirozenému řádu lesa jeví jako neekonomický, co víc výsledky jsou většinou přesně opačné, než byl úmysl. O vlivu na biodiverzitu nemluvě.
Výzva, která před evropským lesnictvím stojí, je náročná: zajistit produkci dřeva i sekvestraci uhlíku a to vše bez kompromitace biodiverzity a ostatních společenských funkcí lesa. Je nesporné, že tento úkol zůstává mnohem důležitější než jakákoli akademická šarvátka. Nás však může těšit, že v prestižním periodiku, jako je Nature, zazněl i hlas z FLD ČZU. Méně už, že v přístupu k managementu týkajícímu se bezmála 40 % plochy Evropy panuje tak zásadní rozpor.
Jonsson, B.G, Peer, G., Svoboda, M. (2015): Forest: not just a timber plantation. Nature 521, 32.
Prof. Ing. Miroslav Svoboda, Ph.D. (*1977)
Vystudoval lesnictví na Fakultě lesnické a dřevařské ČZU v Praze. Na docenta v oboru ekologie se habilitoval v roce 2009 na FŽP ČZU a profesuru získal na FLD ČZU na jaře 2015. V současnosti působí jako vedoucí nejmladší katedry – ekologie lesa – na FLD.
Zpracoval: Jiří Lehejček