Přáli byste si mít možnost zakázat veřejnosti vstup do vašeho lesa? Pak je pro vás budoucností život ve Francii. Nebo byste rádi nechali svůj dobytek pást, kde se mu zlíbí? Kupte si pár hektarů třeba v Estonsku. Takové i jiné možnosti nabízejí svým právním ukotvením soukromého vlastnictví lesa různé země napříč Evropou. Právě odlišnosti ve vlastnických právech mohou být ovšem překážkou při vytváření celoevropských politik, které mají zájem na zvýšení odolnosti vůči změnám životního prostředí. Jakým způsobem byste tato práva porovnali? Uchopit jednotlivé právní systémy není lehká záležitost. Tohoto úkolu se však zhostil tým složený z odborníků mnoha zemí, včetně Mgr. Ing. Michala Hriba, Ph.D., a doc. Ing. Viléma Jarského, Ph.D., z Fakulty lesnické a dřevařské. Pomocí Indexu svobody soukromého vlastníka lesa bylo možné porovnání pravomocí jednotlivých evropských zemí provést.
Odborníci vycházeli z pěti kategorií práv a omezení soukromých vlastníků hospodářských lesů. Patří mezi ně již zmíněné právo zakázat vstup do svého lesa, právo využívat veškeré produkty lesa nebo právo hospodařit v lesích podle sebe. Ukazatele těchto práv, tedy konkrétní prvky jako např. možnost samostatně plánovat hospodaření, vyhodnocovali odborníci pomocí rozsáhlého dotazníku. Omezení vlastníků byla poté vyjádřena mírou svobody, kterou v jednotlivých právních kategoriích soukromníci mají.
Představte si, že by vám bylo odpíráno právo na přístup do vlastního lesa. Hrozná představa, že? Naštěstí se takovéto zákazy netýkají žádné ze zkoumaných zemí. V nejvyšší míře se projevují jako omezení vstupu během loveckých dnů ve Valonsku (Belgie). Dalším ze základních práv je možnost rozhodovat o množství těženého dříví. Zcela ve vlastní režii mají tato rozhodnutí soukromí vlastníci ve Finsku a Nizozemí. Naopak například v Maďarsku, Polsku nebo Slovinsku o výši těžeb zcela rozhodují povinné hospodářské plány. Různá omezení se týkají také práva sám těžit ve vlastním lese. V Rumunsku může lesník pokácet maximálně 20 m3, na Slovensku je k tomu zapotřebí zvláštní licence a v Řecku mají vlastníci dokonce povinnost zadávat těžbu specializované firmě. Stejně jako v naší zemi pak musí soukromníci i ve všech ostatních, kromě Valonska, Portugalska a Katalánie, po finální těžbě pozemek zalesnit. Zde se také objevují různé přístupy států, kdy ve 12 případech dostanou lesníci finanční příspěvek nebo si mohou zažádat o grant, zatímco ve zbylých 15 zemích takováto podpora není vůbec nebo je téměř nedostupná.
A jak je to s dary lesa? Češi jako vášniví houbaři by se jistě mračili, kdyby bylo u nás, stejně jako je tomu v Bosně a Hercegovině nebo v Chorvatsku, omezeno maximální množství sbíraných hub. Naopak našim myslivcům by se možná zalíbilo ve Valonsku, kde zvěř náleží loveckým spolkům, nebo v Lotyšsku, jelikož zde mohou soukromí vlastníci lesů rozhodovat o tom, kdo může na jejich pozemcích lovit.
V závěru se dostáváme k nově vytvořenému indexu, který spolu s kategoriemi práv umožnil srovnání pravomocí jednotlivých zemí. Výpočet indexu je založen na poměru hodnot ukazatelů svobody v jednotlivých kategoriích práv a počtu ukazatelů. Výsledky se pohybují v mezích 38,4 pro Makedonii (nejnižší stupeň svobody) po 84,7 v Nizozemí (nejvyšší stupeň svobody), přičemž průměrná hodnota je 63. Česká republika se s hodnotou 58,9 řadí spíše k zemím s nižší svobodou v oblasti soukromého lesnického práva, což souvisí s naší politickou minulostí. Index totiž mimo jiné poukázal na větší svobodu v rozhodování lesníků ze zemí se západní politikou oproti vlastníkům z bývalých socialistických zemí.
Jak je vidět, právo týkající se soukromého vlastnictví lesů není v Evropě vůbec sjednoceno. Tvůrci nových pravidel tak musí brát v potaz rozdíly napříč regiony, aby nové politiky mohly fungovat jak na této, tak na mezinárodní úrovni. Jednoduché to rozhodně nemají, ale v otázce konkrétní interpretace zaváděných omezení a postupů naštěstí panuje určitá benevolence. Každá země si tak může nová pravidla upravit či zmírnit, anebo je naopak využít k postupným změnám dosavadních zvyklostí a tradic.
Nichiforel, L. et al. (2018). How private are Europe’s private forests? A comparative property rights analysis. Land Use Policy, vol. 76, p. 535-552.
Mgr. Ing. Michala Hrib, Ph.D. a doc. Ing. Vilém Jarský, Ph.D.
Pan doktor Hrib i pan docent Jarský působí jako pedagogové na Katedře lesnické a dřevařské ekonomiky. V oblasti vědy se věnují mnoha odvětvím, od ekonomiky přes právo, až po lesnictví jako takové.
Zpracovala Lucie Hambálková