Existence magnetorecepce (schopnost vnímat magnetické pole) je u řady druhů savců již dokázána. Neznámou však nadále zůstává, jakým způsobem přesně funguje a jakými orgány jsou vjemy přijímány a zpracovávány. Vědci z Fakulty lesnické a dřevařské ČZU a Fakulty biologie německé Duisbursko-Essenské univerzity se ve své studii zaměřili na mechanismus umožňující křečíkům džungarským využít magnetorecepci k orientaci. Diskutuje se o dvou možných mechanismech, a to závislém či nezávislém na světle.
Jak oba mechanismy fungují, se spíše předpokládá. V případě závislosti na světle jsou základem biochemické procesy a centrum se pravděpodobně nalézá v oku, kde na magnetické pole reaguje protein kryptochrom v sítnici. Mechanismus nezávislý na světle by mohl fungovat na principu částic obsahujících železo, patrně ve formě magnetitu, které se mohou nacházet kdekoli v těle zvířat.
K ověření mechanismů autoři použili metodu skládající se z tréninkové a testovací fáze. V tréninkové fázi se nejdříve křečíci měli naučit, kterou polohu ke stavbě hnízda preferovat podle magnetického pole. Vhodné místo pro hnízdo se nachází skryté v temnotě. Proto byla polovina chovné plastové nádoby zatemněná a polovina osvětlená. Následovala testovací fáze, kdy byli křečíci přemisťováni do úplně zatemněné kruhové arény. Díky tomu se nemohli orientovat ani zrakem, ani podle tvaru stěn okolo nich.
Bylo zjištěno, že poloha hnízd postavených křečíky v úplné tmě ve velké míře souhlasí s polohou v temné části chovné nádoby při předchozí fázi za světla. Hnízda se tedy nacházela ve stejném směru světových stran. To naznačuje, že křečíci jsou schopni orientovat svá hnízda v určitém směru podle mechanismu magnetorecepce nezávislého na světle.
V tomto výzkumu byl identifikován pouze tento mechanismus, výzkum dalších vědců však ukázal, že by křečíci mohli být schopni využívat oba mechanismy. Skutečnost není stále jasná. Autoři této studie nenarazili na možnost využívání obou mechanismů současně, a proto předpokládají, že proces učení byl úspěšný a křečíci byli schopni rozlišit protilehlé póly. Přesto se domnívají, že oba mechanismy jsou stále ve hře a odlišné výsledky mohou být pouze výsledkem rozdílné magnetické informace dostupné křečíkům v důsledku jiného nastavení světelných podmínek. Je tedy možná i varianta, že křečíci nejdříve využili mechanismus závislý na světle při fázi tréninku k nastavení magnetického pole, a poté si dokázali tuto informaci převést do nové situace a prostředí v naprosté tmě a postavit svá hnízda ve směru, kde podle magnetorecepce předpokládali temný konec nádoby. To evidentně dokazuje mechanismus nezávislý na světle.
V oblasti magnetorecepce stále zbývá mnoho nezodpovězených otázek. Autoři článku navrhují zaměřit se do budoucna na to, jak dlouho si jsou křečíci schopni naučené informace o směru orientace pamatovat. Jako významný zdroj informací se nabízí také histologická vyšetření (studium mikroskopické struktury tkání a orgánů), která by umožnila nahlédnout do anatomických základů mechanismů magnetorecepce.
Výzkum magnetorecepce se vydává do nové oblasti vnímání. Namísto dobře známých pěti smyslů se ukazuje, že mnoho zvířat je nejen ovlivňováno magnetismem, ale dokáže ho v určité míře vnímat a využívat. Nové poznatky nám tak umožňují lépe pochopit chování různých druhů.
Malewski S., Begall S., Burda H. Light-independent magnetosensitive behaviour in the Djungarian hamster (Phodopus sungorus). Elsevier. Mammalian Biology. 91. 2018. https://doi.org/10.1016/j.mambio.2018.03.015
Prof. RNDr. Hynek Burda, CSc.
Vystudoval zoologii na UK v Praze. Mezi lety 1977 a 1995 postupně působil na Československé akademii věd, Zambijské univerzitě v Lusace a Univerzitě J. W. Goetheho ve Frankfurtu nad Mohanem. Od roku 1995 je profesorem na Duisbursko – Essenské univerzitě, kde do loňského roku vedl katedru obecné zoologie. Přednáší a provádí výzkum také na katedře biologie Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a na katedře myslivosti a lesnické zoologie FLD v Praze. V současné době se věnuje zejména smyslové biologii a ekologii savců, zaměřuje se hlavně na malé a podzemní savce.
Zpracoval František Viktorin