Poskytnutí pomoci jinému jedinci svého druhu, který se ocitl v nebezpečí, je považováno za komplexní formu prosociálního chování. Ve zvířecí říši se tzv. záchranné chování projevuje různými způsoby, ale aby bylo možné určité chování označit za záchranu, musí splňovat několik podmínek. Oběť se nachází v situaci, kdy jí hrozí bezprostřední nebezpečí s následkem zranění či smrti. Zachránce pomáhá oběti i za cenu toho, že sám sebe vystavuje riziku, a jeho čin je úměrný situaci oběti. V neposlední řadě se musí jednat o jednání nezištné, tedy takové, ze kterého zachránce nemá žádný přímý benefit.
V laboratorních podmínkách bylo záchranné chování zjištěno u potkanů a myší, které svým druhům cíleně otevřeli dveře, pokud byli uvězněni v nádrži s vodou. Ve volné přírodě se nicméně jedná o poměrně vzácně pozorovaný jev. Zdokumentován byl například u několika druhů mravenců, kteří osvobodili své druhy uvězněné v pavoučí síti. Záchranné chování bylo pozorováno také u primátů. Šimpanzi byli viděni, jak osvobodili jiného šimpanze polapeného v pytláckém oku. Tamaríni zase ve skupině útokem zahnali hada, který napadl člena jejich skupiny. Zajímavá je i forma záchranného chování pozorovaná u afrických slonů, kdy jeden jedinec vyjmul druhému narkotizační šipku, a zachránil ho tak před uspáním a zajetím lidmi.
Unikátní objev učinili vědci z Katedry myslivosti a lesnické zoologie FLD, kteří úplně poprvé zdokumentovali záchranné chování také u prasete divokého (Sus scrofa). Úkol to nebyl snadný – jedná se o druh s noční aktivitou, což výzkum jeho sociálního chování komplikuje. Na sérii snímků z kamery s nočním viděním se vědcům podařilo zachytit nejprve dva nedospělé jedince, kteří byli chyceni do klecové pasti s návnadou. Krátce poté se na místo činu dostavila skupinka dalších prasat a pohybovala se v blízkosti svých v kleci polapených druhů. Další snímky zachytily, jak se jedna dospělá samice několikrát pokusila odstranit kládu, blokující vchod do pasti. Nakonec uspěla a uvězněné jedince z klece osvobodila. Vzhledem k situaci polapených jedinců a reakci zachránkyně lze její čin skutečně klasifikovat jako záchranné chování.
Otazníkem však zůstává motiv zachránkyně. Možným vysvětlením je, že její jednání bylo motivováno empatií. Tento pocit není výsadou pouze lidí. Schopnost vcítit se do druhých byla pozorována například i u divokým prasatům blízce příbuzných prasat domácích, které jevily známky stresu při pohledu na trpící druhy. Je tedy pravděpodobné, že tato vlastnost není cizí ani divokým prasatům. Nelze také vyloučit, že samice jednala ze zkušenosti, neboť pasti tohoto typu byly na stejné ploše umisťovány za účelem výzkumu již v minulosti. Jelikož se však jedná o první a prozatím jediné pozorování fenoménu záchrany u divokých prasat, vyvozování rozsáhlejších závěrů by bylo předčasné. Jak se ale zdá, i divoká prasata moc dobře ví, že v nouzi poznáš přítele…
Mgr. Michaela Másílková, Ph.D.
Michaela Másílková vystudovala obor Zoologie se specializací na Etologii na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, kde se věnovala výzkumu osobnosti u primátů. Od března roku 2020 je zaměstnaná na FLD projektem EVA 4.0 jako vědecká a výzkumná pracovnice a zkoumá individuální rozdíly v chování a sociální chování u prasat divokých a loveckých psů.
Zpracovala: Dagmar Zádrapová